Nespravedlivé!

         Zkouška z toxikologie, farmakologie probíhala jinde než na naší fakultě. Museli jsme jet za paní primářkou na místo jejího odborného působení. Všichni z našeho oboru jsme jeli brzy ráno na zkoušku autobusem. Odpoledne jsme byli odkázáni na stop, protože autobus nebo jiný dopravní prostředek nebyl.

Celou cestu autobusem se ostatní spolužačky intenzivně učily. Já jsem nemusela. Uměla jsem to. Tento předmět mě zajímal, a proto jsem se učila celý týden jako na ostatní zkoušky. Spolužačky se učili pár dní nebo vůbec a snažily se to naučit během cesty autobusem. A tak ta cesta probíhala tak, že se mě ptaly a já, protože jsem to věděla, jsem jim odpovídala.

To, co se dělo pak, byla hrůza. Já přišla na řadu v polovině nás všech. Všechno, na co se mě paní primářka ptala, jsem věděla a vše jsem jí pověděla. Mluvila jsem plynule a klidně. Načež mě naprosto překvapila její odpověď. Protože jsem to říkala plynule, naučila jsem se to špatným způsobem, moc nazpaměť. A proto dostávám za pět a zkoušku jsem nesložila. Vůbec jsem to nechápala. Takže jakmile jsem odešla od paní primářky, začala jsem brečet. Všechny spolužačky dostaly za jedna. Dokonce i ta, která se poprvé učila v autobuse. To už mi vůbec našlo na rozum. Vždyť nic neuměly a já jsem jim to vše v autobuse povídala. Ony mají za jedna a já nic. Jakmile jsem to zjistila, měla jsem hysterický záchvat, jak je to nespravedlivé. Spolužačky se tvářily divně. Prolévala jsem hořké slzy a žádala jsem vysvětlení. Paní primářka, když viděla, jak jsem nešťastná, nabídla mi, že mě vyzkouší znovu. Pak to teprve bylo zajímavé. Polovinu otázek jsem opět povídala plynule a věděla jsem to. Což bylo dle ní na vyhazov, druhá polovina otázek mě zachránila. Z celých skript jsem si zapomněla vytisknout jednu stránku a tu jsem poprvé viděla v autobuse. Jen jsem si ji přečetla a pak jí zase vrátila holkám. A na informace z ní se mě zeptala při druhé otázce. Takže jsem moc nevěděla a lezlo to ze mě útržkovitě a nesebejistě. A to mě zachránilo. Paní primářka to zhodnotila tak, že jsem měla na mále, ale zkoušku mi za tři dá. Divnější pocity jsem snad nikdy neměla. Byla jsem už ale klidná, protože jsem to měla a nemusela jsem sem znovu. Na koleje jsme jely kvůli mě až za tmy a tedy stopem. Myslím, že jsme měly štěstí a vzaly nás všechny najednou. Tu cestu si vůbec nepamatuju, byla jsem naprosto vyčerpaná.

Další den, když jsem potkala garanta našeho oboru, jsem si ztěžovalana na paní primářku. Vyslechl mě a pak mě odbyl. Že nespravedlivé bylo spíš to, že on nebo jeho známí nemohli z politických důvodů před dvaceti/třicet lety studovat. Na to se nedalo nic říct. Další snahu jsem vzdala, nebylo za kým jít. Takže dodnes si myslím, že to bylo nespravedlivé.