Taková jsem já! nebo-li státnice

          Byl to jeden z nejdůležitějších dnů v mém životě. Tím, co se stalo a také tím, jak to posléze ovlivnilo další dny, týdny, měsíce a roky. Ale v tu chvíli to nevíte. Jen se držíte. A také vše, co se dělo, mi povědělo něco o mně samotné. 

Před prvními státnicemi nám změnili, přidali profesora do zkušení komise. Nikdo ho neznal, nikdo jsme ho neměl. Nelíbilo se nám to. Mně též a tak jsem odmítla číst jeho učebnici. Když ten osudný den nastal, my z našeho oboru, jsme se sešli 45 min před 8 hod na chodbě ve vedlejší nové budově. Hned potom stoupala po schodech profesorka na fyzikální chemii a jakmile nás uviděla, začala zhurta lamentovat. Dvě z nás, dívčiny, co nebydleli na kolejích, protože bydleli s rodinami v tomto kraji, si nedali zkontrolovat index. Paní profesorka nás rychle uvedla do situace, že jsme se nikdo nezmohli ani na slovo. Nemají zkontrolované indexy, nemůžou být připuštěny ke státní zkoušce. Dívčiny odešly a my ostatní jsme jen lapaly po dechu. Po dvou hodinách, po této odborné zkoušce jsme měli čas a já si proto sedla do bufetu, kde jsme potkala spolužačku, která studovala jiný obor a čekala na svou první zkoušku. Celou příhodu jsem jí vyprávěla. Bohužel začala brrečet, že také nemá zkontrolovaný index, že tedy jí nepustí k žádné zkoušce. Lamentovala smutně, že už jí rodiče nebudou podporovat, aby šla znovu ke  státnicím, že tím vlastně skončí její studium. Opravdu brečela a opravdu to myslela vážně. Chvíli jsem jí vyčítala, jak to, že si nedala zkontrolovat index, když s námi je v každodenním kontaktu a my všichni jsme to věděli, ale pak už nebylo, co říct. Prostě se s touhle situací muselo něco udělat. Ještě dnes po mnoha letech sama sebe vidím, jak někoho přibírám cestou a jdu, hledám děkana. Jak přerušuju jeho státnicové zkoušení, jak čekám, až dozkouší, jak před něj jdu a vše mu vysvětluju. Jeho rozhodnutí bylo docela rychlé a paní profesorku fyzikální chemie jsme asi dost naštvali. Dodatečně se omlouvám. Výsledek byl, že mohly být zkoušeny a já dostala odpovědnost je všechny sehnat. Měla jsem dobrý pocit. Spolužačka z bufetu byla zkoušena s hodinovým zpožděním, dvě spolužačky z našeho oboru jsem hodinu sháněla, ale už byly s rodiči na cestě pryč. Byly zkoušeny dva měsíce od tohoto termínu. Já nastoupila na další zkoušku, všechno jsem zodpověděla, ale poslední otázku od nového profesora jsem nevěděla. Jedna malá otázečka, jinak všechno bylo ok. O hodinu později jsme se všichni sešli na výsledcích. AJajaj, spolužačka z bufetu měla čtyřikrát za jedna a já neprošla. Jak opařená, neschopna slova jsem odcházela pryč. Něco za mnou volali, ale já už jsem byla myšlenkama jinde, pryč, pryč a pryč! Ještě ten den jsem byla doma a za pár dní už jsem pracovala v nemocnici. 

Taková jsem já. Neumím vše nejlíp, ale mám odvahu, umím mluvit a věci zařídím. Všechny problémy jdou řešit. Pokud ne, jsou to neřešitelné blbosti. Pokud se stane něco zlého, neseďte a neplakejte. Zvedněte se a zkuste to udělat jinak nebo mě najděte a půjdeme to udělat spolu! 

Ps: Indexy už nejsou. Další termín v zimě jsem udělala a od té doby jsem složila ještě další tři státnicové zkoušky (Mgr., RNDr., Ph.D.).